Diplomacie je jedním z umění, ze kterého mám vyrážku, jedním z tanců, při jejichž sledování dostávám mořskou nemoc. I když se snažím sebevíc porozumět velvyslancům, tajemníkům a celému tomuto rodu vynalézavých osobností, jsem jejich jednáním jenom stále zmatenější. Objímají se a usmívají, vyměňují si sliby a nechávají se fotografovat ruku v ruce. Mluví mým jménem, i když už je to dlouho, co naposledy jeli autobusem, stáli ve frontě nebo věděli, jaká je cena vajec na černém trhu.

V posledním roce měl balet předváděný “naší” diplomacií charakter svůdných tanců. Omámili svými sliby a tanečky v červených ponožkách celou řadu lidí. Ale odsud, ze třetího balkónu, kde sedíme my, občané, nám každé fouetté připadalo přízemní a nové otočky (tak předvídatelné) nevzbudily nic než zívání.

Znuděná a zklamaná touto choreografií na efekt radši volím tanec v rytmu lidové diplomacie. S takovým množstvím vyplýtvaného šampaňského je myslím lepší přeskočit řady reprezentantů v kravatách. Měly by existovat civilnější formy, jak se setkat s ostatními, jak vytvářet kontakty a pomáhat si. Nechme ministrům jejich smlouvy o úmyslech a podpisy nikdy nenaplněných dohod. Přibližme se mezitím jeden k druhému a najděme společnou řeč!

Esta entrada fue escrita el Domingo, 30 de noviembre de 2008 a las 01:34 y archivada en Generacion Y. Puedes seguir cualquier respuesta a esta entrada a través del feed RSS 2.0. Puedes dejar una respuesta, o trackback desde tu propio sitio web.