Cestují ve skupinách po jednotlivých čáatech Havany. Jsou to stovky čínských studentů, kteří se na Kubě učí španělštinu a dodávají barvitost městu, kde jiní cizinci stráví sotva pár týdnů jako turisté.  Díky nim se tu znovu objevily šikmé oči, tak běžné v první polovině dvacátého století, načas se s nimi vrátila asijská chůze, která vypadá, že se země dotýkají jen špičky nohou. Zaplňují Čínskou čtvrť kolem ulice Zanja a blýskají úsměvy před restauracemi s papírovými lampiony a červenými závěsy, kde vaří víc kriolských a italských jídel, než pokrmů z řas a nudlí.
Jednou ráno jsem jich pár potkala zbloudilých blízko Hlavního nádraží. Měli prázdné tašky, unavené tváře a pomalý krok. Jedna z dívek se mě zeptala s pomocí malého slovníčku, kde by mohla dostat koupit salát. Byl to jeden z těch horkých měsíců, kdy je na pultech trhů zelená leda okurka. Jenže tady stáli a čekali na zemědělský zázrak, který by jim snesl na talíř pár osvěžujících listů. Vysvětlila jsem jim, že je moc ostré slunce a zelenina se sklízí jen v zastřešených prostorách, že nedostatek přepravek ztěžuje dopravu zeleniny do měst a že když už dorazí, je velmi drahá.
Po několika minutách mého podivného výkladu se šikmé oči zakulatily. „Salát, salát!“ trvali na svém a jeden z nich mi slovo přeložil do všech jazyků, které znal: “lettuce, laitue, Kopfsalat, alfase…”. Usmála jsem se a potvrdila, že není problém v tom, že bych to slovo neznala, jenom nevím, kde by právě teď mohli sehnat zeleninu. Samozřejmě mi nevěřili. „Běžte na náměstí Čtyř cest, třeba tam něco najdete.“ bylo to poslední, co mne napadlo, abych je nepřipravila o naději. Vydali se tím směrem, vyčerpaným krokem, s prázdnými taškami tloukoucími ve větru a s trošku povadlou orientální elegancí, které chyběla trocha zeleniny, aby se znovu zazelenala.

Socha na náměstí Carmen v Camaguey

„Do vlahého útočiště 214…“ začínala jedna píseň Silvia Rodrígueze, která pro mě, v mé náctileté prostotě, byla hádankou. Až mi tu větu jeden zkušenější kamarád bez uzardění vysvětlil. Byla to adresa známého havanského motelu, kde páry nalézaly místo pro rychlou lásku, v zemi už tehdy trpící nedostatkem bydlení. Před podobnými místy člověk vídal ženy, jak si zakrývají obličej šátky a brýlemi, zatímco muži platili na recepci a vyzvedávali klíček od pokoje. Naléhavé bušení do dveří pak oznamovalo, že čas vypršel a na pokoj čekají další.

Havanské nocležny byly svědky mnoha nevěr, nenadálých vzplanutí a také nespočetných vášní, ze kterých vznikla formální manželství a spousta dětí. Tato místa zažila dobu rozkvětu, dobu zatracení i okázalý pád. Z hnízdeček vášně se přeměnily ve stísněná obydlí těch, kterým se jejich původní dům zřítil. Když se to podá takto, zní to spravedlivě. Nahradit zábavné nutným, vzplanutí těla naléhavou potřebností rodiny. Jeden za druhým byly motely ve městě zavírány pro veřejnost a v jejich malých pokojích se zabydleli lidé, kterým odnesl dům vítr hurikánu, nebo plameny ohně. Neformální láska se tak začala odehrávat v křoví, v tmavých koutech, nebo potichu ve stejné místnosti, kde spala babička. Kdo měl tvrdou měnu, mohl si dovolit zaplatit soukromé domy, které nabízely pokoj na pár hodin za 5 konvertibilních peso.

Dnes, když člověk prochází parkem Bratrství pozdě v noci, často slýchá sténání ve stínu, nebo tlumený zvuk, jak se o sebe tře oblečení. Většinou jsou to lidé mého věku, nebo mladší, kteří nikdy neměli vlastní střechu nad hlavou, pod kterou by mohly laskat svou drahou polovičku, nebo postel, na kterou by se mohli v objetí natáhnout. Lidé, kteří nikdy nepoznali, jaké je to žít ve městě, kde existují motely s neonovými nápisy a maličkými pokoji, ve kterých se můžete aspoň na hodinu milovat. Nikdo z nich nerozumí té už prošlé písničce a jména jako Hotel Venuše, 11 a 24, Venkov, nebo Ayestaránské chatky v nich nevzbuzují žádné příjemné vzpomínky.

Kapitol, rum, salsa na nárožích a auta, která zvenku vypadají jako sběratelské skvosty, i když se pod kapotou rozpadají. To všechno a ještě více bylo pořadu Španělé ve světě, natáčeného tady v Havaně. Padesát minut příběhů asturijských, galicijských a andaluských přistěhovalců, kteří si své sny přinesli z druhé strany Atlantiku. Všechno je krásné a modré, postříkané mořskou solí. Ale něco tady nehraje.

Když se na seriál dívám, připadá mi, že vypráví o nějaké jiné zemi, vzdálené a v sépiovém zabarvení. Anekdoty ze života sedmi protagonistů se odehrávají ve velmi odlišném světě, než jak znám místní realitu já. A i když si pro uklidnění opakuji, že se seriál týká Španělů, rozesetých po celém světě a ne Kubánců, ztracených ve vlastním zeměpise, nemohu si pomoci a při závěrečných titulcích se cítím podvedená.

Scénáristé se šikovně vyhnuli detailu, že protagonisté požívají výsad nedostupných pro Kubánce. Zapomínají říci, že strávit noc v Bodeguita del Medio a kabaretu Tropicana, pronajmout si kancelář v budově Bacardí, spravovat firmy s kosmetikou nebo doutníky, večeřet langusty a zapíjet je vínem, jsou privilegia, dostupná téměř výlučně jen kapsám cizinců. A to ani nemluvím o nádherné výjiždce na jachtě v jedné z posledních scén, která je 11 milionům obyvatel této země zapovězená zákonem. Tomuto modernímu a zábavnému programu tak chybí vysvětlení o nerovnosti, vyprávění o propasti, která dělí Španěle, kteří sem přijeli ze světa a Kubánce, kteří jsme se tu narodili.
Video Españoles en el mundo – La Habana

Teď je konec blízko a já stojím před poslední oponou…

Říci sbohem se dá udělat položením vzkazu na stůl, nebo telefonem, přes který se definitivně rozloučíme. Jsou ale lidé, kteří předtím, než emigrují, na konci milostného vztahu, nebo dokonce samotného života, chtějí připravit každičký detail, vytýčit hranice, ve kterých je budou muset pozůstalí i nadále následovat. Někteří prásknou dveřmi, jiní před svým odchodem upozorňují na úctu, kterou si podle svého mínění zaslouží. Jsou i tací, kteří rovnoměrně rozdělí své jmění a pak i lidé s takovou mocí, že změní ústavu nějaké země, aby nikdo nemohl zničit jejich dílo, až už tu nebudou. 

Přípravy na VI kongres Komunistické strany Kuby a jeho zasedání ve Sjezdovém paláci byly jedním velkým veřejným requiem pro Fidela Castra. Scénář loučení a detailně naplánovaný ceremoniál byl vytvořen Fidelem a zrealizován bez ohledu na prostředky jeho mladším bratrem. Už během přehnaných organizačních příprav vojenského pochodu, uskutečněného 16. dubna byl cítit záměr vzdát hold „ať to stojí, co to stojí“ někomu, kdo se nemohl ukázat na tribuně. Byla jasné, že až budou oznamovat jména těch, kteří v příštích letech budou zastávat nejvyšší funkce v Komunistické straně, neobjeví se už mezi nimi jméno muže, který o osudu této země rozhodoval po více než padesát let. Přesto se usadil k hlavnímu stolu celé akce, aby svou přítomností zlegitimizoval přechod velení na Raúla Castra. Jeho přítomnost byla jako kdyby člověk asistoval živý při předčítání vlastní závěti.

Pak přišly ovace vestoje, slzy té či oné delegátky stranického shromáždění a věty o nekonečném závazku ke starému muži s téměř bílým vousem. Přes televizní obrazovku nás mnoho cítilo křupání suchých květů a zvuky lopaty, nabírající hlínu. Uvidíme, jestli generální tajemník zvládne udržet tíhu, která mu byla svěřena, nebo jestli pod dohlížívým zrakem svého Velkého bratra nebude jen přitakávat a bát se jít do konfliktu kvůli nutným reformám. Čas ukáže, jak opravdové je toto loučení Fidela Castra s politickým životem a jestli jeho nástupce bude pokračovat v podvádění, nebo se postaví proti svému bratrovi.

Karikatura Celie Cruz od Aristida

Smích je účinným lékem na každodenní těžkosti. Proto když na tomto ostrově roztáhneme rty k úsměvu, děláme to častěji jako osobní autoterapii než jako výraz štěstí. Turisté nás pak fotí a všude vykládají, že jsme veselý národ, který ani v těžkých chvílích neztrácí humor. Ach, turisté a jejich vysvětlení! Jezdí po světě s momentkou smíchu, který na našich tvářích přeběhl před výrazem úzkosti, nebo s obrázkem spokojenosti, který nás zaplavil, když jsme po roce běhání dostali brýle pro dítě.

Hurónský smích je dalším preventivním přípravkem k překonání zklamání, která přicházejí. Možná proto slyším pokaždé, když se někoho zeptám na možnosti zavedení reforem na šestém kongresu Komunistické strany Kuby, jako odpověď úsměšek a ironické chichichi. Pak dotyčný pokrčí rameny a vypustí nějakou větu jako: „nesmíme si dělat naděje… v nejlepším případě zlegalizují obchodování s auty a bydlením.“ Zakončí svá slova dalším záhadným veselým úšklebkem, ještě více matoucím. Těžko říct, jestli si dnes většina mých krajanů přeje, aby se na stranickém shromáždění odsouhlasily nějaké změny, nebo aby došlo ke kolapsu, který by dokázal nereformovatelnost systému.

I když očekávání v posledních měsících podstatně vybledla, něco z nich stále zůstalo, především mezi nejchudšími a těmi, kteří se nejhouževnatěji drží oficiální ideologie. Představa Raúla Castra jako pragmatika ustoupila obrazu pochybujícího vládce, uvězněného okolnostmi, které jsou silnější než on. Kongres, který měl být reformním, má velké zpoždění a mezitím se ztratilo hodně z nadějí, která kdysi vyvolával. Za záhadným úsměvem řidičů pronajatých aut, prodavačů pizzy, studentů a dokonce i členů strany se skrývá troufalost těch, kdo vědí, jak málo se věci změní. Tichý smích používají jako preventivní očkování proti frustraci v budoucnu.

První facku v životě dostal jako trest za použití sprostého slova před babičkou. Stejná věta, kterou tisíckrát vykřikoval na ulici a ve škole, ale až do toho momentu se ji neodvážil říct doma. Přiletěla náhle, přes obličej a zanechala mu pálící tvář a obrovskou ostudu. Byl na stařenku naštvaný, protože ve čtvrti, kde bydleli, byla sprostá slova otázkou přežití, lingvistické znamení, které nosili všichni domácí.

Ta rána byla bolestivým, ale účinným lékem. Když vyrostl, vyloučil ze své řeči skoro všechny trnité „květy“ vulgarity. Dodnes se často červená, když se uprostřed konverzace někdo bezdůvodně předvádí neomaleným slovníkem. Bojí se, že se každou chvíli může zjevit galicijská babička, aby mu dala pár pohlavků a pokárala ho před kamarády z ulice, že má „pusu špinavější, než latrínu“.

Minulou sobotu nacvičovali vojáci na nadcházející pochod a na hlavní třídě vyvolávali hesla, která byla směsicí kasárenského jazyka, machismu a hlouposti. Nebylo ani devět ráno a děti nebyly ve školách, ale doma a v parcích. Tehdy propochodovali vojáci ve vojenském rytmu a s rudou vlajkou a vesele vyřvávali „Yankeeové mají sukně, my kalhoty a náš velitel má největší k…. ze všech“. Syn se na ni zlomyslně podíval a vyčetl jí, že mu nadává za sprostá slova, když už je používá dokonce i armáda. Nemohl přestat myslet na kostnaté ruce své babičky a na to, jak se čtvrť jeho dětství rozšířila po celé zemi.

Právě když jsi zapomněla, jak učit dítě chodit, tě napadlo porodit blog. Webovou stránku, které můžeš pomáhat vyslovovat první slova, varovat ji před nebezpečím a ukázat jí svět, kterému ani ty sama pořádně nerozumíš. Myslela sis, že už nebudeš mít další děti kvůli problémům s bydlením, nedostatku peněz a občanské (a tiché) neposlušnosti tvé prázdné dělohy, ale napadlo tě pohrát si s alchymií kilobitů. Porod byl dlouhý a těžký, netrval několik hodin, ale čtyři roky. Spustilo se při něm nezastavitelné krvácení, které tě zbavuje času a energie a objevili se údajní doktoři, kteří se ptají: „Proč sis s něčím takovým začínala?“ Po dobrodružném těhotenství se dítě narodilo císařem, zašili ti pár bolestivých stehů okolo života a i když ještě můžeš nosit bikiny, nenechají tě už chodit do kina, účastnit se konferencí, cestovat do zahraničí, nebo vyjet z města bez neustálého sledování stíny, které se také zjevily při porodu.

Jsi matkou zvláštní a originální bytosti ve společnosti, kde odlišnost nemají rádi. Chceš vysvětlit rodině a kamarádům, že bys praskla, kdybys nepřivedla na svět tu autonomní osobu, kterou je dnes tvůj virtuální deník. Přesto ti ale někteří nechtějí věřit. Přiřknout tvé děloze skutečné autorství tohoto plodu by bylo jako přiznat, že oni sami už prodělali tisíc a jeden potratů ze strachu, že budou veřejně popotahovaní. Nezbývá ti, než dítě obléci, dívat se na něj, jak roste, zvyknout si na jeho tvář plnou úsměvů a jizev, poslouchat svůj instinkt a uvědomit si, že toto je ratolest, kterou jsi stvořila a kterou jsi vždycky chtěla mít.

Jednoho dne ho sleduješ jak vyráží do světa s obavami, zda tam venku přežije cynismus, urážky a vysmívání. Ale místo toho, aby se vrátilo smutné zpátky, přijde doprovázené podobnými, desítkami stigmatizovaných a démonizovaných blogů, opečovávaných těmi, kteří stejně jako ty nemohli přestat tlačit. Takže dnes tvůj syn-blog krájí narozeninový dort a mrká na tebe. Věnovala jsi mu dech, let po kyberprostoru a jízdu na internetu. Ale ani jako stvořitelka nemáš kontrolu nad jeho životem. Patří už do alternativní kubánské blogosféry a není důvod, proč by měl nést na bedrech ty bolestivé kontrakce, které jsi cítila 9. dubna roku 2007.

Ozvěna povelů se nese až na náš balkón, v taktu diktovaném nohami a doprovázeném hlasivkami. Do velké přehlídky na Náměstí Revoluce zbývají ještě dva týdny, ale sousedé v několikakilometrovém okruhu už jsou z příprav unavení. Uzavřené ulice, policie, blokující dopravu a pochodující vojáci, zužující ulice a chodníky, kde by měli jezdit auta, dětské kočárky a lidé.

Vylezla jsem na střechu, abych viděla válečnou choreografii v celé kráse. Něco je špatně, když kongres Komunistické strany Kuby začíná tímhle procesím bajonetů. Kdyby chtěli opravdu budit dojem nadcházejících reforem, určitě by se tu 16. dubna neukazovaly olivově zelené uniformy. Jak moc bychom si přáli, aby ten den byl přehlídkou výsledků a ne strachu! Kéž by se ukazovala ta dlouhá řada věcí, kterých bychom mohli dosáhnout, místo ubíjející demonstrace vojenské moci, kterou ve skutečnosti nemáme. Dovedete si to představit? Kdyby ulice Paseo a okolí byly plné našich snů a ne pušek AK ze studeného kovu a se zlověstným kohoutkem?

Mohla by to být přehlídka věcí, po kterých toužíme, radostná pouť, kde by nikdo nebyl z donucení. Žádný ředitel by neverboval školáky, aby pochodovali na slunci a salutovali směrem k tribuně a pracující by cítili, že jejich absence nebude mít za následek zhoršení kádrového posudku. Opravdová lidová přehlídka by za jeden den nestála tolik, kolik utratí celý národ za několik měsíců. Vypukla by spontánně, lidé by s úsměvem vyšli do ulic a nezanechávala by v nás takový smutek, jako ty dnešní synkopové pokřiky.

Po noze mi stékala kapka, zatekla do prohlubně mezi kotníkem a botou a já musela provádět akrobatické výkony, aby si mí spolužáci z gymnázia ničeho nevšimli. Po celé měsíce měla má rodina na vaření k dispozici jen minerální olej, díky příbuznému lékárníkovi, který ho tajně získával v práci. Pamatuji si, že po zahřátí dělal v hrnci bílou pěnu a jídlo mělo potom zlatavý nádech, ideální pro fotografie v gastronomických časopisech. Jediný problém byl, že naše tělo neumělo olej, určený na výrobu tělových mlék, parfémů a krémů, vstřebat. Vytékal nám z poslední části střeva a kapal a kapal a kapal… To málo spodního prádla, které jsem měla, se zašpinilo, ale aspoň jsme si tak mohli odpočinout od věčně vařeného jídla a dát si jiné, trošku smažené.

Bylo velké štěstí, že jsme měli tu napodobeninu „tuku“, kterou pro nás někdo kradl, protože v devadesátých letech musela spousta lidí destilovat motorové oleje, aby je mohli použít v kuchyni. Proto trpíme možná my Kubánci takovou obsesí produktem ze slunečnic, sóji, nebo oliv. Cena litru oleje na trhu se stala naším vlastním, lidovým ukazatelem blahobytu nebo krize, teploměrem, který měří míru nedostatku. V zemi se stále omezenější gastronomickou kulturou zná většina sporáků od Pinar del Río až po Guantánamo především recepty, které zahrnují smažené potraviny. Proto jsou sádlo, nebo tekuté oleje s okázalými jmény jako „Kuchař“, nebo „Zlaté eso“ v našem životě nepostradatelné.

Když se před pár dny bez předchozího upozornění zvýšila cena rostlinného oleje v divizových obchodech o 11,6%, vyvolalo to velkou nespokojenost, dokonce větší, než když se zvýšila cena pohonných hmot. Mnoho z nás nemá auto, takže si nevšimne, jak je za čím dál více konvertibilních pesos čím dál méně benzínu. Ale všichni se každý den setkáváme s talířem se základními potravinami, jejichž ceny letí vzhůru. To, že se to děje bez protestů veřejnosti, bez žen v domácnosti bijících na poplach a bez dlouhých článků v novinách, kritizujících takovou hanebnost, je ještě hůře zkousnutelné, než jídlo bez oleje. Stydím se za tohle trpné přijetí zvýšení cen víc, než za pramének minerálního oleje, který mi kdysi stékal po lýtku za posměšných pohledů spolužáků.