24. prosince jsem vstala a začala vyťukávat do mobilu přání, krátké předpovědi toho, co by rok 2011 mohl přinést obyvatelům tohoto ostrova. Poté, co jsem na Twitter poslala několik textů o 140 znacích mě napadlo, že poprosím své přátele a známé, aby mi poslali své vlastní naděje a já se ujmu toho, abych je katapultovala do kyberprostoru. Po pár hodinách zkolabovala vstupní brána mé Motoroly pod návalem předpovědí a očekávání, která v nás vzbuzuje příštích dvanáct měsíců. Překvapivě se jedno slovo opakovalo ve většině zpráv. Nepolapitelná „svoboda“ zabírala svými osmi písmeny značnou část smsek, které mi v předvečer vánoc přišly.

Proto bych chtěla v těchto posledních dnech roku 2010 pověsit na Generaci Y mé vlastní pojetí svobody. V těchto záběrech, nafilmovaných několika mladými německými filmaři, shrnuji svůj vztah k tomuto pojmu, chybějícímu v našich životech, ale ne v našich tužbách

* Video je fragmentem filmu „Jsem svobodná“, který je stále v procesu výroby, od německé režisérky Andrey Roggon

Překlad videa:

Pro mě svoboda, i když ji vlastně neznám, znamená metu, cíl, za kterým je potřeba jít. Rozhodně věřím, že svoboda znamená možnost postavit se na roh a křičet: „Tady není svoboda!“ Je to prostor, ve kterém člověk může být stále svobodnější.

Samozřejmě, že svoboda začíná uvnitř nás samotných. Když se ráno probudíte a řeknete si, že už nebudete nic předstírat, nebudete už nosit masku, nedovolíte, aby vám kradli prostor pro vaše názory, prostor pro svobodu pohybu… V mém případě to začalo, když jsem začala s tím dobrodružstvím, kterým je Generace Y, můj blog na internetu, který je pro mne dlouhým procesem vnitřního osvobozování se. Je to jako terapie, sloužící především k setřesení roků a roků apatie a roků a roků mlčení.

Jak se každým dnem blížíme k novému roku tak roste znepokojení nad rušením pracovních míst a snížením subvencí, které nás v příštích měsících čeká. Výrok o „pokračujícím potácení se nad propastí“, který vyřkl Raúl Castro ve svém posledním projevu, nemá rysy metafory, ale bolestné skutečnosti. Mezi sociální podpory, které budou zrušeny, patří i takzvaný přídělový trh, který všem občanům distribuuje malé měsíční množství produktů. Nikdo by nevyžil jen z toho, co má označené v „přídělové knížce“, dokumentu, který je u nás důležitější než občanský průkaz. Kvůli velmi nízkým platům a vysokým cenám na ostatních trzích v zemi je ale zrušení těchto subvencí velmi dramatické a extrémně kontroverzní.

Nejen že jde o základní, i když malou podporu, navíc ale hraje roli krmení, kterým je ospravedlňována klec. Vždycky, když kritici zvednou hlas a nespokojenost se začne obracet proti systému, vynoří se vládní úředníci, aby nám připomenuli, že vláda vydává ročně milióny, jen aby nám poskytla trošku fazolí, balíček kafe jednou za třicet dní a kousek mortadely, která spíš než naše žaludky živí populární ostrovtip. Tak to bylo víc než čtyřicet let, od té doby, co byl zaveden normovaný trh. Od momentu, který moji rodiče považovali za dočasný, za přechodné opatření k překonání období, než plánované a centralizované hospodářství začne nést plody. Pár dní po mém narození zapsali mé jméno do registru spotřebitelů a dvacet let nato jsem na stejný seznam musela zapsat i svého syna. Příděly se staly tak nedílnou součástí našich životů, že mnoho lidí neví, zda se nad zprávou o jejich konci smát, nebo plakat.

Všichni víme, že zachovat „knížku“ je pro národní ekonomiku neudržitelné, ale málokdo si bez ní dokáže představit život. Rozhodli jsme se doma uchovávat ten malý čtverečkovaný sešítek, který nám rozdali na rok 2011, na bezpečném místě, protože pokud je opravdu poslední, stane se z něj nepochybně historický dokument. Zastánci okamžitého zrušení přídělové knížky ujišťují, že by to znamenalo automatický přísun tun zásob do volného prodeje, což by mělo vést ke snížení cen na trzích neregulovaných státem. Ale možná, že ta největší změna by se odehrála ve smýšlení lidí, až by zjistili, že už nikdo nenosí dovnitř klece ty malé porce zrní a ucítili by skutečný tlak každé mříže.

Jít pracovat 25. prosince, mít přednášky na Štědrý den, nebo se účastnit dobrovolných prací na Silvestra. Tohle všechno bylo možné na Kubě v době ideologické horlivosti a ateistických přemrštěností, falešného asketismu a podceňování svátků, které nás dovedly až k chybějícím, šedivým a tichým vánocům. Poslední týdny let 1980, 1983 nebo 1987 byly tak fádně nudné, tak bezbarevně stejné, že se mi ve vzpomínkách mísí v jedno. Strávila jsem mnoho z těchto dní usazená ve školní lavici, zatímco se ve zbytku světa lidé scházeli s rodinou, rozbalovali dárky a slavili v útulnosti svých domovů.

Vypadalo to, že se vánoce do kubánských škol už nikdy nevrátí, že budou mít studenti pauzu jen při oslavách státních svátků nebo ideologických výročí. Kousek po kousku ale začali tyhle prázdniny oživovat sami studenti, aniž by to bylo někde vyhlášeno, nebo schváleno naším zvláštním parlamentem. Na začátku chyběla v těchto dnech v každé třídě jen asi třetina žáků, postupně ale virus absence chytili i všichni ostatní. Počty chybějících v posledních týdnech roku se zvýšily natolik, že Ministerstvu školství nezbylo než vyhlásit dvoutýdenní prázdniny. Je to jedno z malých občanských vítězství, o kterých se sice nedočtete v novinách, ale které všichni vnímáme jako území, vydobyté na té falešné střídmosti, co nám chtějí vnutit z tribun.

Dneska můj syn Teo vstával pozdě a do školy půjde až příští rok. Ani jeho spolužáci nechodí od středy na gymnázium. Pohled na Tea, jak vstává v deset a plánuje, co bude všechno podnikat ve dnech volna, mi pomáhá se vyrovnat s nudnými vánocemi mého dětství. Zapomínám díky tomu na všechny ty Štědré dny, kdy jsem si ani neuvědomila, že existoval nějaký důvod k oslavám.

Hostinské ubytování vyrostlo na pozemku, na kterém se kdysi vyráběly prefabrikované panely na stavbu města pro Nového člověka. Protože se nikdy nepodařilo takovou chimérickou bytost vytvořit a navíc nezbyly peníze na stavbu nových bytů, zůstal pozemek po desetiletí prázdný. Po zrodu takzvané Války ideí vyrostly na místě základy hotelu s více než stem pokojů. Podivuhodnou rychlostí, vzhledem k obvyklému stavebnímu tempu na Kubě, se tam začaly sjíždět jeřáby a kamiony a za méně než dva roky vztyčily zdi, vsadily hliníková okna a objekt byl slavnostně otevřen. Z materiálu, ukradeného na stavbě, si mnoho rodin v okolí natřelo fasády, vybavilo ložnice klimatizací a rekonstruovalo koupelny.

Známý jako hotýlek Tulipán, měl sloužit jako ubytovna pro nemocné z Latinské Ameriky, kteří se na náš ostrov přijeli léčit. V době největší slávy takzvané „Operace zázrak“, se široký vchod budovy plnil každý týden autobusy plnými pacientů. Později, když se snižoval počet lidí, co přijížděli ze zdravotních důvodů, zde byly vidět skupiny, které se přijely politicko-ideologicky vzdělávat, aby pak mohly ve svých zemích implementovat „socialismus 21.století“. My sousedé jsme zpoza vnějších zdí zvědavě pozorovali proměny, kterými ubytovací zařízení procházelo a hádali jsme, jaký bude jeho konečný osud. Došlo i na sázky, zda ho předají armádě, nebo jestli zde ubytují postižené posledním hurikánem.

Jenže před pár dny se objevila cedule s nabídkou „vánoční večeře“ v kdysi exkluzivní jídelně hotýlku. A před pár týdny si mohli mladíci ze čtvrti užít zápas mezi Barcelonou a Realem Madrid v měkkých sedadlech v lobby, za vstupné 2 konvertibilních peso. Teď zaměstnankyně recepce ujišťují, že není potřeba být cizinec, aby se člověk dostal do krásného patia. Je to nepochybně jasný signál, že Válka ideí byla definitivně pohřbena a že opravdovým „zázrakem“, který si dnes vzala vláda do hlavy, je vydělat nějaké ty divizy a zaplatit část z vysokých nákladů. Uvidíme, jestli se naše země nepropadne do propasti, jako se obával Raúl Castro ve svém posledním projevu.

Obrázek převzatý z http://www.atlantico.net/ - Foto: nuria curras

Dobře si pamatuji ten den na Bienále v Havaně, kdy Tania Bruguera nainstalovala pár mikrofonů, aby si kdokoli mohl na pódiu vychutnat svoji minutu svobody. Krátce nato se tato provokativní a univerzální umělkyně odebrala do Kolumbie a v rámci své performance rozdala mezi publikum kokain. Na Kubě nám věnovala intenzivní dávku názorů bez roubíku, v Bogotě veřejnost konfrontovala s přítomností drogy, která je začátkem a koncem mnoha problémů této země. Kolumbijské autority tím byly pohoršeny, ale nakonec přijaly fakt, že umění zkrátka překračuje hranice. Přesto máme někteří z nás, kteří se zúčastnili „Šeptání Tatlin“, stále ještě zakázáno chodit do kina, divadla, nebo na jakýkoli koncert.

Před týdnem jsem se dozvěděla, že Tania – naše Tania – se rozhodla založit stranu přistěhovalců, se sídlem v New Yorku a v Berlíně. Nová strana má sloužit k ochraně těch, kteří se jako děti dostali do Spojených států a dnes jsou ohroženi deportací. Hodlá se ale soustředit i na Jugoslávce bez papírů v Madridu, Nigerijce, schovávající se před policií v Paříži, nebo Tamilce, co falšují pasy, aby mohli zůstat v Curychu. Její nové umělecko-politické dílo je založeno na těch, které osobní sny, ekonomické nesnáze, války, spojení rodiny, nebo nerovné podmínky v různých částech světa dohnaly až k ilegálnímu usazení se v cizí zemi.

Přiznávám, že jsem měla chuť se stát členem té strany imigrantů, protože jedenáct milionů Kubánců je segregováno ve své vlastní zemi. Jsou tu kusy území, na které nemáme přístup, výletní lodě, brázdící naše vody, na kterých jsou zakázané naše pasy, půda, kterou pronajímají na 99 let jen těm, co můžou dokázat, že se tady nenarodili a smíšeným firmám lidí, kteří mluví se španělským „zeta“ a říkají „Madame“ a Monsieur“. K tomu máme ještě silná omezení na výjezd za hranice, omezení, která připomínají letištní checkpointy, kde zadržují přistěhovalce. Někdy má člověk pocit, že naše národnost je jenom něco jako prošlé vízum, povolení k pobytu s vypršelou lhůtou, povolení, které nám mohou kdykoli odebrat.

Po třídě Prado chodí stařenka s cedulí zavěšenou na krku. Je ručně psaná modrým inkoustem a nabízí „dvoupokojový byt v El Cerro“ výměnou za něco podobného ve čtvrti Playa. Od sedmi od rána sem proudí lidé s nabídkami výměny jednoho bydlení za druhé, protože jsou v zemi, kde je dodnes zakázáno bydlení prodávat a kupovat. Jsou tu k vidění i prostředníci, známí jako „směnaři“, kteří se množí tam, kde se nemohou množit realitní kanceláře a kde jsou satanizovány veřejné a legální inzeráty trhu s byty.

Jedna z nejtěžších otázek, kterou mi kladou mí studenti španělštiny, zatímco jim ukazuji své zestárlé a osobité rodné město, je: „Kdo bydlí v tomto domě, nebo čtvrti?“. Snažím se jim vysvětlit, že paní, co uklízí podlahy, může klidně bydlet ve vile v Miramaru, stejně jako nějaký chirurg v kamrlíku bez tekoucí vody. Paní z toho velkého domu bude pravděpodobně padat střecha na hlavu a na zahradě bude chaos plný plevele a rzi, protože jí plat nebude stačit na udržování tolika čtverečních metrů. Doktor bude zase možná mít nastřádaný kapitál díky nelegálnímu obchodu s prsními implantáty, ale nebude si moci legálně pořídit bydlení podle svých možností. Takže se skromná uklízečka a doktor domluví, obejdou zákon a rozhodnou se si své domovy vyměnit. Aby toho dosáhli, podplatí tři nebo čtyři úředníky z Úřadu pro bydlení. Za rok si on bude užívat trávníku posetého buganvíliemi a ona tisíců konvertibilních pesos, které dostala za „uskrovnění se“.

Tisíce Kubánců plánovalo udělat něco podobného. Proto když si přečetli bod 278 z Programové linie VI. kongresu komunistické strany Kuby, vydechli ulehčením. Píše se tam, že budou zavedeny „flexibilní postupy pro směnu, koupi, prodej a úpravy bydlení“. Mnoho lidí to interpretovalo tak, že se vztyčí vlajka trhu s realitami a bude povoleno prodat, nebo si pořídit bydlení. Přiznávám, že mám pochyby. Nevěřím, že jsou naši představitelé připraveni akceptovat tu okamžitou redistribuci, kterou by zažilo toto město a celá země, kdyby schválili, že se lidé mohou rozhodnout, co udělají se svým majetkem. Pár měsíců poté, co by bylo podobné opatření přijato, by vypučely sociální rozdíly, skryté dnes za oprýskanou vilou a kamrlíkem, plným elektrospotřebičů. Zviditelnily by se rostoucí nerovnosti, které se oficiální pokrytectví snažilo tajit.

Poznámka: V jazyce kubánských hráčů domina znamená slovo „zalít“ zamíchání kostek, aby se mohlo pokračovat ve hře.

Peníze přišly v bílé obálce, přinesla je až ke dveřím alternativní, nelegální zásilková agentura. Doprovázel je dopis od strýčka, který odjel před třiceti lety do New Jersey a už se nikdy nevrátil. “Udělejte si hezké vánoce“, bylo napsáno jeho stylizovaným písmem v dopise, zakončeným krátkým „bye“. Paní zavřela dveře, nevěříc pořád ještě tomu, že jim příbuzný v emigraci poslal na konec roku spásných 50 dolarů. Hlasitě přivolala syna a snachu, zatímco jí v hlavě začínala růst velká otázka: „Co si koupím?“

Nejdřív si říkali, že by opravili střechu, protékající při každé průtrži. Jenomže po 20% dani z amerických dolarů, která se na Kubě vybírá, by jim nezbylo na materiál. Další možnost byla investovat a pořídit licenci na prodej džusů před domem. Syn ale paní rychle přesvědčil, že by  zisky z takového podnikání přišly až za dlouho a oni potřebovali peníze hned. Připomenul, že jeho žena má za tři týdny rodit a nejdůležitější jsou tedy jednorázové plíny pro miminko. Paní domu ale odmítla všechno vrazit do Pampersek, když mohla s takovými penězi nechat opravit už léta rozbitý motor pračky. „A navíc potřebuji nové boty, protože už se stydím chodit takhle do práce“, uzavřela to už trošku naštvaná. Strýček v dálce vůbec nevěděl, jaký rozruch svým příspěvkem způsobil.

Po zbytek týdne se hádali o to, co udělají se 40 konvertibilními pesy, které dostali v bance. Občas dostal spor i trošku agresivní nádech, jako když se objevila dcera, která s rodinou nežila, aby se přihlásila o svůj díl. Nikdo z nich ani neuvažoval o tom, že by udělal to, co si přál příbuzný v exilu: že by koupil turecký med, láhev cidru a kus vepřového na Štědrý den. Jednu prosincovou sobotu se za svítání ucpala záchodová mísa. Sehnali instalatéra, který si za opravu a výměnu části potrubí naúčtoval 38 CUC. Život tak sám utřídil priority výdajů. Žena si sedla do křesla v hale a znovu se sama sebe zeptala, co si teď, za dva zbylé CUC, koupí.

Před několika týdny jsem v jedné z těch nudných úvah, které čtou v každých zprávách, slyšela mluvit o Wikileaks. Vím, že to vypadá neuvěřitelně, že by blogerka, která používá internet jako způsob vyjadřování, neznala tyto stránky plné odhalení dříve. Ale tady, na „odpojeném ostrově“ se ani po letech nedozvíme o věcech, které byly ve zbytku světa předmětem velkých diskusí. Vzpomínám si, že ta první zmínka o stránkách Juliana Assange v našich médiích byla ze strany autorů článku spojena s jistým zadostiučiněním, s náznakem úsměvu při představě, jakou škodu může publikace utajených dokumentů způsobit severoamerické vládě. Nicméně s tím, jak se začalo jméno Kuby objevovat ve zprávách v souvislosti s vměšováním ve Venezuele a se svědectvími o nátlaku na vlastní zdravotnický personál, entusiasmus novin Granma se změnil v nevoli a původní aplaus uvolnil místo mlčení. Dokonce ani nejvyšší vůdce se už o Wikileaks nezmínil.

To, co se v posledních dnech stalo, zásadním způsobem změní způsob, jak budou vlády zacházet s informacemi a také způsoby, jak se o nich občané dozví. Ale také, nedělejme si iluze, to způsobí, že režimy, které jsou založené na mlčení a nedostatku transparentnosti, posílí ochranu svých tajemství a budou se vyhýbat jejich psané formě. Když se budou na světlo dostávat depeše, memoranda a korespondence mezi diplomatickými misemi a státními orgány, autoritářské režimy ze všech koutů si toho všimnou, a poučí se, aby po sobě nenechávali příkazy k umlčování, potlačování nebo zabíjení. Ponaučení z této lekce se už po léta praktikuje. Jestli mi nevěříte, zkuste najít v kubánských archivech, až budou jednoho dne odtajněny, jméno toho, kdo rozhodl o popravě tří mužů, kteří v roce 2003 unesli loď, aby emigrovali. Kde je papír, svědčící o psychologickém tlaku na básníka Heberta Padillu, aby ho dotlačil k sebekritice, která musí dodnes tlačit něčí svědomí. Ve kterém šuplíku, regálu nebo archivu se uchovává podpis, díky kterému byl potopen parník 13. března, aby z něj byly vodním dělem pohraniční stráže smeteny do moře ženy a děti?

Je spousta těch, kteří po sobě nenechávají důkazy, vyznávají nepísemnou kulturu represí a provozují pece na papír, ze kterých se celý den kouří. Šéfové, co nemusí nic svěřovat odhalujícímu inkoustu historie, kterým stačí zvednout obočí a ukazovák, zašeptat do ucha trest smrti, nebo bitvu na pláních Afriky, pokyn k urážení a týrání skupiny žen v bílém. Kdyby se u některého z nich objevil nějaký místní Wikileaks, uplatnili by na něj nejvyšší tresty, nejexemplárnější rozsudky, aniž by se obtěžovali tím, aby mu vytvářeli spis za „znásilnění“ nebo „zabití hovězího dobytka“. Ví, že „co oči nevidí, to srdce nebolí“ a tak hlídají, aby nikdy neexistoval materiál pro překvapivá odhalení, aby nebyla nikdy vidět opravdová kostra jejich absolutní moci.

Studoval medicínu, navlékl si bílý plášť, nastoupil do nemocnice na svoji specializaci a skálopevně věřil v Hippokratovy zásady. Zpočátku, posedlý fascinací buňkami, svaly a šlachami, si ani nevšímal, že jeho kolegové chodí ve vyspravovaných botách a že jemu samému nestačí výdělek k uživení rodiny. Viděl v nemocnici v Artemise hodně: u některých velkou profesionalitu a u všech materiální nedostatek. Jednoho dne roku 2005 bylo s velkým halasem oznámeno, že pracovníkům ve zdravotnictví bude zvýšen plat. Jenomže k jejich hubeným platům přibylo pouhých 48 pesos – ekvivalent 2 CUC a 1,60 amerického dolaru.

Napsal proto společně s kamarádem dopis ministrovi svého resortu, ve kterém vyjadřoval nespokojenost nad tak směšným přídavkem. Podařilo se jim posbírat 300 podpisů, které předali ministerstvu zdravotnictví, státní radě a všem orgánům státní moci, co jich jen na tomto ostrově je. Odpověď přišla o několik týdnů později v podobě vyhazovu ze studia jejich specializace. O pět měsíců později byli oba vyhozeni z práce a byly jim odebrány universitní tituly. Od těchto událostí uběhlo už pět let, ale ani jeden z nich se nikdy nemohl vrátit k lékařské praxi.

Minulý týden se Geovanny Jiménez Vega, protagonista a oběť tohoto příběhu, rozhodl zahájit hladovku na Martího náměstí v Guanajay, aby od Ředitelství ministerstva veřejného zdraví požadoval rehabilitaci lékařské praxe svojí, i svého kamaráda Dr. Rodolfa Martíneze Vigoy. Ve stejné době, kdy nás v kubánské televizi zásobovali zprávami o stávce leteckých dispečerů ve Španělsku a protestech řeckých dělníků, hladověli dva muži kousek od nás a my se o tom nedozvěděli. Včera naštěstí začali znovu jíst, protože se Geovany rozhodl otevřít si blog a zvolit tak místo vyhladovění cestu informování. Uvědomil si, že k dopisu, který podepsalo jen pár lidí by se mohly přidat tisíce, pokud bude uveřejněn a najde si cestu ke všem kvalifikovaným a nemajetným doktorům v této zemi.

Klikněte zde a přečtěte si deklaraci „Přerušení hladovky“.
Krátká „prezentace“ Geovanyho Jiménez Vegy.
Nový blog bude hotový v pondělí, upozorním na něj prostřednictvím Twitteru.

Ze všech stran zní rumba a na havanském malecónu se rozjíždí mejdan uprostřed léta, kdy si člověk musí utírat pot rukávy košile. V osmém patře jedné blízké budovy už má jeden muž poslouchání bubnů a pokřikování opilců dost. V myšlenkách mu víří střelba z kulometu, vůně daleké Afriky, kde přišel o přítele, rozum i spánek.

Ariel je hlavní postavou Karnevalu a mrtvých, posledního románu Ernesta Santany, autentického spisovatele stínů, ve městě, které je také zhasnuté. Ti z nás, kteří znají jeho styl, syrový, přímý a plný otazníků, se v novém textu znovu setkají s každodenní špinavostí, kterou pro její všudypřítomnost už ani nevnímáme. Vtáhne nás do traumatu těch, kdo byli odvedeni do dalekých zemí, do války, které nerozuměli a které mnoho z nás nerozumí dodnes. Příběh lásky, duchů, HIV a dalších témat v dramatu na necelých 175 stránkách. Vyprávění o mrtvých, kteří přichází a odchází, o strašidlech nalitých alkoholem s frčkami a medailemi, potřebující zapomnění a vržení do prázdnoty. Zkrátka, kniha v nejintimnějším a nejsyrovějším stylu Ernesta Santany, vítěze letošního ročníku literární soutěže „Cena Franze Kafky: romány do šuplíku“.

Brzy tuto děsuplnou, ale nepostradatelnou knihu představíme u nás doma, ve čtrnáctém patře budovy jugoslávského stylu, která by se mohla nacházet kdekoli na Kubě. Nebude zván ani triumfalismus, ani beznaděj.