Vzala jsem svého nejmladšího vnoučka na procházku po jiné, a přesto tak povědomé Havaně. Už nemám svůj vlastní blog, vrásčitý obličej a dlouhý bílý cop prozrazují mých šedesát let… I když by třeba takhle mohla vypadat temně laděná futurologická fantazie, já si raději představuji, že se procházíme po znovuzrozeném a prosperujícím městě. Jdeme si do parku sednout na sluníčko a já se mu pokouším – jako všichni staří lidé – vyprávět o tom, jaké to bylo za mých časů, v letech, kdy jsem byla stejně štíhlá a plná energie jako on.

Mateřštinou mých potomků je sice stále španělština, ale  chlapec na mě kouká, jako by nechápal, co mu vyprávím. Tváří se zmateně, když používám výrazy jako zvláštní období, přídělová knížka na potraviny nebo ideologická věrnost. Jeho vlastní problémy jsou tak odlišné – proč by měl rozumět těm, které jsem kdysi prožívala já? Beze studu se dopouští omylů v našich dějinách a zesnulého vůdce nazývá jménem jednoho zpěváka salsy. Nevidí rozdíl mezi projevem ustanovujícím socialistický charakter Revoluce a tím, který zvěstoval pád Sovětského svazu.

Neřekne mi, abych o tom už nemluvila, ale z jeho očí čtu, jak moc ho celé to moje tlachání nudí. „Babička se zasekla v čase,“ řekne, až odejdu, ale dokud tu jsem, předstírá, že poslouchá mé zmatené historky z té vzdálené  Kuby. Klouček neví, že právě předzvěst jeho existence mě před čtyřiceti lety držela nad vodou. Právě představa jeho nevěřícného obličeje v parku té budoucí Havany mi zabránila, abych se vydala na cestu přes moře, cestu předstírání nebo ticha.  Až sem jsem se dostala jen díky němu, ale místo toho, abych mu to řekla, zaplavuju ho svými historkami z minulosti, která už se nikdy nebude opakovat.

Říká se, že když padla zeď a obě Německa se spojila, z východu na západ přišli lidé, kteří nikdy neochutnali banány. Jako u vytržení hleděli na to protáhlé ovoce, které na mizerně zásobených východních trzích centralizované ekonomiky léta chybělo. Docela si dovedu představit, že zakousnout se do sladké hmoty banánu pro ně muselo být podobné jako ochutnat samotný konec systému, který trval padesát let. Kdybych si mezi těmito dvěma „příchutěmi“ mohla vybrat já, rozhodně bych vyzkoušela tu druhou, protože té první jsem si dosytosti užívala od dětství.

Banán byl spolu s pomerančem jedním ze základních druhů ovoce na našich stolech dávno před tím, než je objevili Němci. Kubánci by rozhodně nestrhávali zeď, jen aby se do něho mohli zahryznout, ale určitě banánu vděčíme za to, že naše strava v devadesátých letech nebyla ještě o něco střídmější. Fufú, připravované z banánových odrůd zvaných macho nebo burro,  bylo pro mé pubertální tělo jedinou nutriční položkou po celé dlouhé týdny. Jako jeho nadšená konzumentka jsem banánu chtěla vztyčit monument, ale to bych si asi musela dovézt  nějaký ten exemplář z Kostariky, abych vůbec měla předlohu pro tolik zaslouženou sochu.

Od září loňského roku, kdy hurikány zdevastovaly plantáže,  jsem nikde žádný banán nezahlédla. Nemůžu uvěřit, že bychom o něj měli přijít poté, co  přežil  všechno to katastrofální zemědělské pánování i nepříliš šťastné genetické křížení. Tohle ovoce, které dokázalo odolat navzdory experimentům Velkého vrchního zemědělce, nemůže přece jen tak sejít ze světa vinou několika cyklónů. Začínám se obávat, že jsme jen krůček od toho, abychom se – jako Berlíňané v roce 1989 – dychtivě rozběhli kamkoliv  za chutí banánu.

Včera byl nabitý den. Hned po ránu průvod,  odpoledne hrozná průtrž mračen a v půl deváté večer se nás pár drzounů rozhodlo mlátit do hrnců. Shromáždění na Náměstí revoluce bylo podobné jako každý rok, déšť byl mokrý jako obvykle a bušení na pánvičku znělo jako zvláštní symfonie určená jen pro pár vyvolených. Dávám k lepšímu pár záběrů, abyste si vychutnali první máj tak, jak jsem ho vnímala já…  V jeho plné intenzitě a se vším bláznovstvím.

Zpočátku jsem na terase slyšela jen chabou odezvu na svoje bubnování, ale s potěšením jsem zjistila, že naše rány je slyšet pěkně daleko. Rychým telefonickým průzkumem jsme se dozvěděli, že kovové tóny se donesly až do Pinaru del Río, zatímco některé havanské čtvrti zůstaly potichu. Tlumené bubnování vycházelo z maličkosti jednotlivce, který sebral tu odvahu, a bylo kontrastem k masivní a automatické účasti na ranním průvodu. Právě tohle je  ten rozdíl mezi spontánním pípnutím a uvědomělým kdákáním.

Všechny jiskřičky jsou malé, odpověděla jsem včera, když se mě někdo ptal na dosah nočních událostí; když se zavádí nová forma projevu, vždycky je to poněkud bázlivé. Když jsem tuhle výzvu našla na internetu, shodli jsme se s přáteli, že jednoduše zhasnout všechna světla bude mnohem proveditelnější. Bubnování do hrnců znamená, že se člověk až příliš ukáže, a pořád je hodně takových, kdo se bojí represe. Zhasnutí nikdo nebude nikde registrovat a to je přesně to jediné gesto, kterého jsou naši občané schopni.

I když bylo bubnování slyšet jen málo, myslím, že se změnila letitá rutina oslav svátku práce. Byl to jen slabý tlukot lžic a plechovek, co přišel po první květnovém lijáku.