Obr.: Jedno z mých mnoha zamítnutí výjezdní doložky. Samozřejmě bez uvedení důvodu.

Stejně jako všechna letiště na světě, je i to naše neosobní, stresující, z hliníku a skla. Čas od času se otevřou dveře celní správy a vyjde z nich někdo se zavazadlem zabaleným v igelitu. Čekající příbuzní vykřiknou radostí, slzy tečou a příchozí má dojetím zrůžovělé tváře. Zatím o patro výš probíhá loučení a poslední objetí lidí, kteří se už možná nikdy neuvidí. Jsou tam okénka s přísně vyhlížejícími úředníky, kontrolujícími doklady. Pas, vízum, letenka… výjezdní doložka. Vždycky jsem si říkala, co se asi stane lidem, kteří si k okénku stoupnou bez bílé karty, bez toho ponižujícího povolení, které potřebujeme my Kubánci, abychom mohli vyjet z vlastní země. Ale takových svědectví je málo, zákazy se udělují spíš v kancelářích imigračních a cizineckých oddělení, daleko od startovních ramp.

Zvěsti o tom, že zítra, v pátek, by Raúl Castro mohl oznámit uvolnění cestovních omezení mi nedává spát. Za poslední čtyři roky se mi pas zaplnil vízy, opravňujícími mne jet do různých zahraničních zemí. Chybí tam ale jedno povolení, které by mě přeneslo přes ostrovní izolaci. Osmnáct zamítnutí výjezdní doložky už je moc. Vypadá to spíš jako nějaká osobní msta, než pouhé uplatňování byrokratických směrnic. Už dlouho mám doma sbalený kufr. Oblečení v něm už žloutne, dárky pro přátele se zkazily, nebo vyšly z módy, proslovy, které jsem se chystala osobně přečíst na některých akcích už zastaraly. Ale kufr se na mne z rohu dívá pořád. Připadá mi, že se jeho ošoupaná kolečka ptají: „Kdy pojedeme?“ A já mu můžu jen říct, že se snad tento pátek někdo v parlamentu (který nemá reálnou moc) rozhodne vrátit mi právo, o které jsem neměla nikdy přijít.

Pokud tu „migrační reformu“ opravdu oznámí, prozkoumám její hranice na letišti, před okénkem, kterého se tolik lidí bojí. Já i můj kufr jsme připraveni. Připraveni zjistit, jestli celník zmáčkne tlačítko, které mi otevře dveře do odletové haly, nebo jestli zavolá ochranku, aby mě vyvedla ven.

Osamělý muž zametá suché listí na širokánské třídě bez jediného projíždějícího auta. Skloní hlavu a vyhne se rozhovoru s kameramanem. Možná je to jeden z potrestaných, který dostatečně nadšeně netleskal na nějaké schůzi, nebo se s teatrálním výrazem úcty nepoklonil před členem strany. Scéna s metačem na opuštěné ulici je z dokumentárního filmu o Severní Koreji, který koluje v alternativních informačních sítích. Je to bolestivé svědectví, plné stejně oblečených lidí, neosobních budov a soch Věčného vůdce všude kam se podíváš. Miniatura pekla, která v nás pro jednou vyvolává pocit úlevy, že jsme se nenarodili pod vládou despotické dynastie Kimů.

Když v březnu roku 1986 Fidel Castro navštívil Pchjongjang, přivítal ho asi milion lidí, mezi nimi i tisíce dětí, mávajících podezřele synchronizovaně vlaječkami. Kubánská televize se kochala sbory, znějícími jako jediný hlas, tanečnicemi, které se nelišily jediným neposlušným vláskem a malými houslisty, hrajícími překvapivě mistrovsky a nenormálně jednotně. Celé měsíce po prezidentské návštěvě se na kubánských školách snažili na uměleckých vystoupeních dosáhnout stejně robotické disciplíny. Ale nebylo jak. Holčička vedle mě vždycky pustila míč až vteřiny poté, co už ten můj dopadl na zem a na pódiu po každém vystoupení vždycky zůstala nějaká zatoulaná cvička. Náš Nejvyšší vůdce musel být chaotickým chováním svého lidu zklamán, zejména když byl předtím svědkem, jak lidé v Severní Koreji synkopicky padají na kolena před ústředním tajemníkem Strany pracujících.

Toto pondělí jsem si při záběrech tisíců lidí, oplakávajících v ulicích smrt Kim-Čong-Ila, na perfektně seřízené děti vzpomněla. I když se našemu tropickému experimentu nikdy nepodařilo nás ochočit tak jako je, něco z korejského modelu jsme přece jen převzali. I v našich zeměpisných šířkách je rodokmen důležitější než volební urny a pokrevní následnictví nám za posledních 53 let přisoudilo jen dva prezidenty, oba se stejným příjmením. Tam se následník trůnu jmenuje Kim-Čong-Un. Zanedlouho nám tady u nás možná oznámí, že ten náš se jmenuje Alejandro Castro Espín. Už jen ta představa mě děsí, stejně jako mnou kdysi otřásl pohled na zástupy dětí, které ve stejnou milisekundu zvedly nad hlavu míč.

Po večeři zůstali u stolu v jídelně, aby vyplnili volební lístky. On nervózní, ona jistější. Společně křížkovali, zatímco si děti hrály na gauči. Papíry ze španělského konzulátu v Havaně voněly novotou a čerstvým inkoustem na znaku se sloupy a korunami. Ale nejnovější pro ně byl samotný akt volby mezi několika stranami, rozhodování mezi různými barvami politiky. Oba ještě nedávno hlídali volební urny v pionýrském kroji a teď poprvé hlasují v roli nových španělských občanů. Vzali do ruky tužku s rozhodností, kterou nikdy nezažili při vlastních volbách a volili na dálku, protože na místě to zatím udělat nemohou.

Miliony Kubánců v životě neslyšeli politický program z úst kandidáta do parlamentu. Dokonce ani vyjádření k některému z palčivých témat, jako je měnová dualita, sňatky homosexuálů, nebo neodkladná reforma migračních zákonů. Možná právě z toho zklamání z místní politiky pramení vážnost, s jakou požádalo 12 458 našich spoluobčanů o možnost zúčastnit se 20. listopadu španělských voleb. Přijatí díky “Zákonu o vnucích” teď zkouší přes Atlantik zanechat svou stopu v jiné realitě, protože ví, že o té jejich rozhoduje jen úzký okruh lidí tam nahoře. Kdo říká, že jejich rostoucí přítomnost ve volbách nebude mít vliv na oslavy, koalice, úsměvy, nebo slzy, které dnes v noci potečou v Madridu?

Pozornost, s jakou hispánská komunita na ostrově sledovala volební klání ve Španělsku, je až překvapivá. Mezi voliči je patrná jasná snaha o ovlivnění politiky v paláci Moncloa (sídlo španělského předsedy vlády, pozn. překl.) tak, aby ta pak něčím pohnula i na Náměstí Revoluce. Lístek vhozený do „zámořské urny“ se podobá žádání o pozornost, mávání šátku ze ztroskotané lodi. Manželé, kteří u svého havanského stolu dělali křížky vedle jmen cizích politických stran, dnes řeší dilema, zda své děti odvézt do „mateřské vlasti“, nebo je nechat v rodné zemi. Ať už se nám taková závislost líbí nebo ne, rozhoduje se dnes ve Španělsku částečně i o osudu Kuby. Země, která se pyšní svou suverenitou, jejíž osud ale visí na mnoha vláknech, která se spřádají tam venku.

Loď Flipper, součást turistické segregace Kubánců

Reinaldo neustále trval na tom, že ano a nedal si říct. Já jsem ale z generace, která si už předem myslí, že je všechno zakázané, že mě budou na každém kroku napomínat a znemožní cokoli, co mě napadne udělat. Takže tentokrát byla manželská rozepře intenzívní. Ujišťoval mě, že můžeme nastoupit na loď a dívat se na zátoku v Cienfuegos houpáni mořskými vlnami. Ve mě ale vnitřní hlás křičel, že přece není možné, aby byl takový zážitek dostupný i Kubáncům. Na pár hodin jsem uvěřila, že si optimismus mého muže jako jakýsi tropický Candide prosadí svou. Šli jsme do přístavní kanceláře poblíž hotelu Jagua a tam nám úředník prodal dvě vstupenky na tu vysněnou jízdu. Nijak jsme se nesnažili skrývat svůj havanský akcent nebo se vydávat za cizince a přesto po nás nikdo nechtěl občanku. Měli jsme pocit, že dvě sedadla na jachtě „Flipper“ už mají naše jmenovky a skeptické hlasy v mé hlavě začaly slábnout.

Dorazili jsme na molo s půlhodinovým předstihem. Turisté s pokožkou zarudlou od sluníčka se začali naloďovat. Zabrali jsme si s Reinaldem místa v rohu, odkud budeme dělat strhující fotografie zátoky velké jako celé moře. Sen netrval ani pět minut. Když nás kapitán slyšel mluvit, hned se ptal, jestli jsme Kubánci. Za chvíli už nám sdělili, že musíme na břeh, protože „projížďky na lodích jsou pro Kubánce zakázané ve všech přístavech v zemi“. Vztek, hněv, stud za modrý pas, který z nás dělá preventivně viníky před zákony naší vlastní země. Pocit podvedených, když jsme na vlastní kůži zažili rozdíl mezi oficiálními prohlášeními o uvolňování a realitou vyloučení a stigmatizace. Měli jsme chuť udělat skandál a chytit se zábradlí, aby nás museli vyvléct násilím, ale bylo by to k něčemu dobré? Můj muž oprášil znalosti francouzštiny a vysvětlil skupině turistů z Evropy co se děje. Ohromeně se na sebe dívali a něco si šuškali. Žádný z nich ze solidarity nevystoupil z lodi a nevzdal se jízdy kolem pobřeží našeho ostrova. Nikomu z nich nepřišlo nepřijatelné užívat si něčeho, co je nám domorodcům zapovězené.

Flipper odrazil od břehu, na několik vteřin zbyla po aparthaidu stopa ve vlnách, aby se pak rozpustila v tmavých vodách zátoky. Na tváři muzikanta Benny Moréa na nedalekém plakátě jako by se úsměv proměnil ve škleb. Vedle bradky měl napsán jeden svůj slavný refrén: „Cienfuegos je mé nejoblíbenější město…“ Šli jsme pryč. Reinaldo poražený a já smutná, že zvítězily mé obavy. Odcházeli jsme po silnici z Punta Gorda a v hlavě se nám rodila myšlenka: „kdyby Benny ještě žil, taky by ho z té jachty vysadili jak prašivého psa“.

Nebyla jsem jedním z čísel při posledním sčítání lidu na Kubě. Neobjevila jsem se v celkové cifře 11 177 143 osob, které, z rozhodnutí nebo rezignace, momentálně žijí na území našeho státu. Přidušená nedostatkem perspektiv jsem se několik měsíců před začátkem národního sčítání sebrala a odjela ze země. Ale pamatuji si, jak mi rodiče a přátelé vystrašeně psali o sociálních pracovnících, kteří chodili od dveří ke dveřím a ptali se na milion otázek. V zemi, ve které má naprostá většina lidí co skrývat, je každé vyptávání ze strany státních autorit silně podezřelé. Například se už tehdy ptali, jestli má rodina doma počítač, ačkoli to bylo šest let předtím, než Raúl Castro povolil si počítač legálně koupit v obchodě. Lidé lhali a lhali, aby sčítacím komisařům (nebo to byli komisaři cenzury?) zatajili, odkud berou peníze na živobytí, kolik vlastní domácích elektrospotřebičů, nebo kolik jich vlastně u nich doma bydlí.

Před několika dny ohlásili nové všelidové sčítání a televize nešetří reklamními spoty, programy a reportážemi, aby rozptýlila podezřívavost, kterou sčítání v lidech vyvolává. Prohlašují, že po respondentech nebude nikdo chtít průkaz totožnosti a že získané informace budou použity pro statistické, nikoli policejní, účely. Ale zbořit zeď nedůvěry není tak jednoduché, zejména ve společnosti, kde státní autority dlouhodobě narušují soukromí obyvatel. Kvůli rozšířenému zvyku klamat stát tak musíme ke každému údaji, získanému dotazováním dům od domu, přidat otazník. Odehrávají se skoro až komické scény, kdy se sousedi v budovách, jako je ta naše, běží navzájem upozornit, že už dorazili tazatelé, aby všichni stihli poschovávat pod postele nebo do skříní věci, které jsou buď zakázané, nebo byly získány ilegální cestou.

I přes strach a pochyby by ale uskutečnění takové inventury bylo v současnosti velmi užitečné. Mohli bychom si tak na číslech ověřit některé trendy, které bijí do očí. Mezi ně patří zřejmé stárnutí obyvatelstva, nízká porodnost a rostoucí emigrace. Některá čísla se k nám ale nedostanou, i kdyby se je sociologům podařilo získat. Jsou to třeba údaje o sebevraždách, rozvodech, nebo potratech, které narušují obraz „ostrovního ráje“. Ke každému zveřejněnému číslu budeme také muset připočíst, stejně jako u všech výzkumů, statistickou chybu a odečíst odpovídající procento lživých odpovědí, těch spásných lží, kterými tolik lidí odpoví na podrobné otázky příštího sčítání.

Narcis soustředěně sleduje svůj obraz na vodní hladině, chvílemi si ale všimne i odrazu města s popadanými sloupy a rozbitými barevnými vitrážemi. Od 23. září je olej s mladíkem, skloněným nad jezírkem, přisuzovaný Michelangelovi Merisi da Caravaggiovi, vystavený v Muzeu výtvarných umění v Havaně. Král šerosvitů, jehož štětec se kochal stíny, dorazil až do tohoto města, plného slunce i šera. Dopravila ho letecká společnost Blue Panorama a tvoří společně s dalšími dvanácti díly výstavu, jejímiž kurátory jsou Rossella Vodret a Giorgio Leone. Je tu s námi fragment italského baroka, dílek epochy, ve které jeden hašteřivý prominentní umělec navždy změnil pojení světla v malbě.

V srpnové letargii nám výstava vrací pocit, že jsme součástí širšího světa. Na Narcise se chodí dychtivě dívat universitní studenti, kurátoři muzea cítí, že stojí před životní příležitostí a havanští povaleči se ptají, proč je kvůli jednomu pomalovanému plátnu takové haló. Kdyby ze sebe ten neklidný Milánec, který zemřel v pouhých 39 letech, setřásl prach století a prošel se našimi ulicemi, setkal by se tu se svými dávnými modely, se stejnými prototypy, které mu stály modelem když maloval panny a svaté: prostitutkami, žebráky, vyvrženci ze společnosti… a také s mladíky, pohlcenými vlastní krásou. Caravaggio by našel spoustu Kubánců, roztržitých a zahleděných do sebe, snažících se nevidět nic než jen úzký prostor kolem sebe. Stovky tisíc Narcisů, hledajících útočiště v tom jediném, co jim teď připadá jisté: ve svém mládí, svém těle, své kráse.

Pracuje v jedné z těch nových společností, sídlících v honosných vilách Miramaru a dovážejících zboží ze zahraničí. K získání takové práce stačilo využít vlivu tatínka podplukovníka, sklidit ovoce rodokmenu. Patří k nové generaci podnikatelů bez ideologie, i když v zájmu udržení místa musí čas od času provolávat nějaká hesla a předstírat loajalitu vůdci. Tento mazaný „nový člověk“ vyhledává nejlevnější nabídky (nejhorší kvality) na mezinárodním trhu a vydává je za to, co mu nadřízení poručili nakoupit. Na rozdílu si každý rok přijde na tisíce dolarů. Takových lačných krků, zpronevěřujících peníze, je v kubánských podnicích celá smečka. Dělá si finanční zásoby před změnou, která jednou přijde.

Nejčerstvější příklad morální hniloby podnikatelského sektoru je spojený se slavným optickým kabelem, který nás spojuje s Venezuelou. I když se o něm halasně mluví už od roku 2008, teprve letos dorazil k našim břehům, sledován dychtivým zrakem 11ti milionů Kubánců, kteří by se chtěli hromadně připojit na internet. Po několika odkladech bylo zahájení provozu stanoveno na minulý měsíc, červen. Z pouličních klepů, zpráv zahraničních zpravodajských agentur a svědectví zaměstnanců jediné telekomunikační společnosti jsme se ale dozvěděli, že slavný kabel je jeden velký průšvih. Špatná volba materiálu, nevhodný obal, který nezabrání poškození kabelu žraloky, kterých je v karibských vodách víc než dost a zpronevěra prostředků určených na aktivaci kabelu, znemožnila prozatím jeho uvedení do provozu.

Ale kromě skoro komických okolností nefunkčního kabelu je zarážející, jak vysoko tento nový korupční skandál sahá v politické hierarchii . Nejde o žádné úředníky druhé kategorie, ale o přímé služebníky strany, kteří dříve zastávali velmi vysoké funkce. Jak je možné, že se tito věrní zaměstnanci ministerstev, smíšených společností a zahraničních firem proměnili ve zločince v „zelených límečcích“, zloděje s rudým průkazem v kapse? Možná to byl jejich oportunistický čich, který jim napověděl, že budoucnost už je blízko a že by je změna měla zastihnout v solidní finanční situaci, která jim dovolí stát se podnikateli zítřka. Na každého odhaleného připadají další desítky, které dál „loví“ ve stínu, provolávají hesla, přísahají věrnost vůdci, zatímco si o samotě přepočítávají nuly v cifrách jejich osobního majetku, velikost sumy, ukradenou státu, který je považoval za důvěryhodné.

Dívala jsem se před nedávnem s jednou španělskou kamarádkou na dokument Elíase Andrése a Victorie Prego o přechodu k demokracii v této evropské zemi. Byl to třídílný dokument napěchovaný detaily a pokrývající období mezi lety 1973 a 1977, období agónie jednoho caudilla a zrození pluralistické společnosti. Prostřednictvím obrazů a hlasů důležitých politických aktérů tohoto procesu byl analyzován Zákon o politické reformě, smrt generála Franca, korunovace Juana Carlose I. a legalizace komunistické strany. Má kamarádka, které je už přes padesát, se během několika hodin, co dokument trval, ani jedinkrát nezvedla ze židle. Na závěr pronesla větu, která mi dodává síly: „Zažila jsem to, byla jsem na mnoha z těch míst. Ale když jsem to prožívala, netušila jsem, že to už je ta transformace“.

Myslím, že to samé se děje i nám Kubáncům. Zažíváme změnu, něco na tomto ostrově je na pokraji nevratného zániku, my to ale nevidíme, utopeni v problémech každodenního života. Později přijdou dokumentaristé a budou se ve třiceti minutách snažit vypovědět to, co nám zabralo celá desetiletí. Analytici vytvoří časové osy a umístí na ně události, které se dějí kolem nás, a ze kterých bude jednou historie. Kubanologové budou zase říkat, že byly známky nadcházejícího pádu patrné už nějakou dobu a vyberou jedno datum v kalendáři, kterým označí konec. Filmaři budou radostně rekonstruovat „den nula“ a dokonce i ti nejmenší budou všechny ujišťovat, že si i oni tu dobu pamatují.

Ale hlavní změna nebude spočívat v klidné smrti jednoho starce, na kterém Kubáncům záleží míň a míň, ani v legalizaci nějaké politické síly, aby mohla soutěžit s omšelou Komunistickou stranou Kuby. Zásadní změna začala už před dlouhou dobou uvnitř našich myslí. Je to pomalá, nesmělá a ustrašená  metamorfóza, ale je to nějaký vývoj. Nevratný proces, kdy za sebou necháváme věci, které nám kdysi připadaly věčné. Jednou budeme sedět před televizí a dívat se na dokument o naší době, vnuci se nás budou vyptávat a všude se budou objevovat reflexe „a posteriori“. Mnoho lidí teprve tehdy objeví důležité informace, které dnes státní tisk zamlčuje. Jiní ale pyšně prohlásí: „Byli jsem tam, prožili jsme to a v žaludku už jsme cítili neklid transformace“.

„S čokoládou je konec!“ halekali už od dveří dva kamarádi v noci 31. července 2006. Naráželi tím improvizovaným pokřikem na poslední plán Fidela Castra distribuovat všem Kubáncům na přídělovém trhu čokoládu. Když zazvonili, chyběly do prvního srpnového dne už jen dvě hodiny a Carlos Valenciaga už v televizi přečetl nečekané prohlášení, oznamující nemoc Nejvyššího vůdce. Světla na budově Státní rady zvláštně svítila a nad městem se rozprostřelo divné ticho. U nás doma tu noc nikdo nezamhouřil oka.

U druhé skleničky rumu začali mí kamarádi vypočítávat, kolikrát už si ten den a tu zprávu představovali. On, zpěvák, ona produkční v televizi. Oba se narodili a vyrostli za vlády jediného prezidenta, který určoval i ty nejmenší detaily jejich životů. Poslouchala jsem je a překvapovala mne úleva, která z nich vyzařovala a vodopád plánů do budoucnosti. Možná se po té zprávě cítili svobodnější. Čas jim ukázal, že zatímco my klábosili o budoucnosti, jiní se starali o to, aby balíček s nástupnictvím zůstal pevně svázaný.

Pět let poté je celá naše země pevně v rukou pokrevního následovníka. Raúl Castro zdědil stát, jeho bohatství, problémy a obyvatele. Vše, co v poslední pětiletce udělal, bylo vedeno úsilím nepřijít o rodinný majetek, který mu bratr přenechal. Z pomalosti, vlažnosti a povrchnosti jeho reforem je cítit blahosklonnost dědice, kterému bylo svěřeno velké jmění. A mí přátelé?, zeptáte se možná. Ustrašeně se stáhli když pochopili, že pod vládou mladšího bratra bude represe pokračovat a že na trestání odlišných názorů se také nic nemění. Od té doby nezaťukali na naše dveře a nevkročili na místo, kam v roce 2006 přicházeli s halasem a vírou, že zítřek už začal.

In memoriam Pedro Meurice Estiú, emeritní arcibiskup v Santiago de Cuba

Monsignorovi Pedrovi Meurice Estiú říkali „lev Východu“ pro jeho odvahu, mnohokrát prověřenou tváří v tvář svévoli moci. Tehdy 24. ledna roku 1998 měl na náměstí Antonia Macea v Santiagu de Cuba vážný a soustředěný výraz. Papež Jan Pavel II. právě dokončil své kázání a arcibiskup se chystal promluvit ke svému stádu a Pastýři, který ho přijel navštívit. Před tím, než vystoupil na pódium, řekl Meurice knězi Josému Conradovi Rodríguezovi Alegremu: „Tenhle lev už je starý, s vypelichanou hřívou. Ale zařve“. Vzal si mikrofon a splnil svá slova.

Před překvapenými obyvateli Santiaga a námi, kteří sledovali přímý přenos, mluvil Meurice jako by četl naše myšlenky, jakoby jeho slova plynula z našich vlastních úst. „Svatý otče… představuji vám rostoucí počet Kubánců, kteří neznají rozdíl mezi Vlastí a Stranou, národem a historickým procesem, ve kterém žijeme posledních několik desetiletí, kulturou a ideologií“. A na naší straně obrazovek nás mnoho tleskalo, plakalo, skákalo nadšením a dívalo se na napůl ohromenou a napůl rozzlobenou tvář Raúla Castra pod tribunou. Nikdy nikdo neřekl ministrovi ozbrojených sil, na veřejnosti a před tolika svědky, pravdu tohoto druhu. Někteří z toho obrovského náměstí strachy utekli. Ale jiní, smělejší, začali skandovat slovo „Svoboda“.

„Je to národ, bohatý veselou povahou, ale žijící v materiální bídě, která ho skličuje a dusí tak, že mu téměř nedovolí dívat se dál za horizont bezprostředního přežití“, pokračoval lev v řevu. A něco se začalo probouzet v našem letargickém občanském vědomí. Meurice se vrátil do svých nejlepších let a meče, rostoucí na tom náměstí ze země, nám připomínaly vzdor, ztracený v nějaké zákrutě našich dějin. Na několik krátkých minut jsme byli svobodní. Kázání skončilo. Přísné gesto našeho současného prezidenta předpovídalo starému lvu trest, chránila ho ale pastýřská hůl Jana Pavla II.

Dnes nás otec Meurice opustil s ušlechtilostí kočky, hlídající své mladé a nechal odpovědnost představit se světu na nás. Jak bychom se popsali teď? Kdo by uvěřil, že jsme ani po třinácti letech nedokázali „demytizovat falešné proroky“? Jak máme vysvětlit, že nás paralyzoval strach, že pořád čekáme, až za nás zařve někdo jiný?